Záchranné nádraží v Borince

Jeden den jsme se k sobě choulili všichni tři v hnízdě vysoko na stromě. Dobře chráněno v teploučku měkké trávy.

A právě když se mi zdálo o maminčině objetí se cosi stalo.

Hluk, křik, bouchání a náš útulný domeček nám cosi rozbíjelo. Věřte či ne, hned bych vám řekla kdo to byl, aby byl hnán na zodpovědnost, ale očka jsme měli všichni tři zavřená.

Neviděli jsme kdo to je. Jak nás učila maminka, natlačit se na stranu a vyklouznout nenápadně z hnízda. Padali jsme z té výšky na zem.

Mého bratříčka, ten útočník stihl bodnout, já s druhým bratříčkem jsme vyvázli.
V zimě na zemi nás po dlouhé dlouhé době našli dobří lidé. Pokud by nás tam nechali, umrzli bychom v noci, nebo spíše by nás něco sežralo.

Nyní se zotavujeme a čekáme na náš osud.